Květen 2008

Mateřská je nuda!?

28. května 2008 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Tuto větu slýchám ze svého okolí dost často. Protože jako reportérka zpravodajství jsem měla poměrně rušnou práci, někteří moji kolegové a mí nadřízení se strachovali, abych se na mateřské dovolené nenudila. I já jsem měla trochu obavy z toho, zda starost o miminko dokáže vyplnit celý den. Po dvou týdnech musím říct, že zcela zbytečné. Ten malý ďáblík vyplní s přehledem nejen den, ale i noc.

Kojení je věda

26. května 2008 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Už na předporodním kurzu jsem pochopila, že porodem některé starosti teprve začínají. Varoval mě už fakt, že první dvouhodinovka byla věnována přivedení dítěte na svět, ta druhá pak celá kojení. Člověk by si řekl, že na tom nemůže být nic těžkého, vždyť jsme savci a sát mléko je tedy naprosto přirozené. Jenže novorozenci si to evidentně nemyslí. Ze všeho nejraději totiž při kojení spí.

Sebastian místo mikrofonu

20. května 2008 v 13:15 | Lucie Brunclíková
Tak to je můj nový smysl života. Mikrofon jsem vyměnila za Sebastianka a je to nádhera. Děkuji za pěkné komentáře, gratulace a přání. Budu se snažit, aby vás můj maminkovský blog pobavil a někdy třeba i poradil. Snad budu mít mezi kojením, přebalováním a uspáváním dost času psát.

Vyčůrat! - Určeno pro ženy

18. května 2008 v 23:21 | Lucie Brunclíková

Tak je to konečně za mnou. Porod jsme šťastně zvládli a doma už máme krásného, zdravého, i když zatím trochu ukřičeného malého chlapečka. Nebudu se tu rozepisovat o tom, jak to vše probíhalo. Každý porod je jiný a jde o zážitek naprosto nepřenosný. Každopádně jsem podle četných historek kamarádek a známých čekala, že to bude mnohem horší.

Co jsem ovšem nečekala, bylo zjištění, že po osmi hodinách na porodním sále, po vší té bolesti a zároveň i ohromné radosti mě rozloží jediná věta, přesněji řečeno slovo: "Vyčůrat!". Ano čtete dobře. Všem, které už těhotenství absolvovaly nemusím vysvětlovat, že právě toto slovo jim v oněch devíti měsících přichází na mysl naprosto nejčastěji.
Jít na delší procházku nebo na nákupy někam, kde není záchod vůbec nepřichází v úvahu. V kinech a divadlech si zásadně sedáte na kraj řady a jste rády, když "musíte" jen dvakrát. Z toalety se především v posledních měsících těhotenství stává bez nadsázky místnost nejvyšší potřeby. Močení nebo chcete-li lidově řečeno čůrání je prostě v období těhotenství to, na co ženy myslí nejčastěji. Kvůli němu vstávají několikrát za noc a kvůli obsazené toaletě by dokázaly zabíjet.
No a pak po nekonečném několikahodinovém porodu přijde sestřička a řekne: "Půjdeme na oddělení šestinedělí, maminko, tak se ještě skočte vyčůrat." Žádný problém, pomyslíte si. Nic neumím lépe, než chodit na malou stranu. Jenže, když dojdete na onu místnost, zjistíte, že jednoduchý příkaz, který vyšle vás mozek močovému měchýři, najednou nefunguje. Po tom, co jste v uplynulých hodinách absolvovala, ani není divu. Řekněme, že vaše pánevní oblast zrovna není v nejlepší formě.
Jenže sestřička je neúprosná. "Pokud se nevymočíte, musíme cévkovat," oznamuje mi suše. Při pohledu na výraz svého muže je mi jasné, že cévkování nebude zrovna nic příjemného. A tak na oné místnosti nejvyšší potřeby, přemlouvám své tělo, aby nedělalo fóry a nejzákladnější potřebu prostě vykonalo. Snažím se o to deset minut, čtvrt hodiny, vynakládám veškeré úsilí, ovšem bezvýsledně. Nepomáhá roztočený kohoutek ani lochtání. Sestřičku přemlouvám, aby mi dala ještě pět minut. Začínám být zoufalá.
Po to všem, co jsem vydržela, teď budu muset podstupovat další krajně nepříjemný zákrok. A to jen kvůli tomu, že na nějakém oddělení požadují, abych přišla vyčůraná. A musí to být zrovna teď, ne za patnáct nebo dvacet minut. Chvilku je mi úplně do breku. Napadá mě zalhat, ale neodvažuji se. A tak na vlastní kůži poznávám cévkování. A víte co? Vůbec to není tak hrozné. Tedy ve srovnání s porodem je to naprostá brnkačka. A já mám o další zkušenost v životě víc.

Přijďte i s dětmi!

12. května 2008 v 7:00 | Lucie Brunclíková
Po dlouhých letech jsme si koupili nový byt. Přesněji řečeno, většina ho patří bance, ale stejně - není to žádný podnájem ani pronájem a je opravdu krásný. Každý den se teď po letech strávených v poněkud vybydleném starším bytě domů opravdu těšíme. Zařízený jsme náš nový domov měli poměrně rychle. Máme totiž s manželem naštěstí velmi podobný vkus.
Radost ze zbrusu nového bydlení a vybírání nábytku mi zkazili až kolegové v práci. Okamžitě mi začali radit, jak byt vybavit. Nad některými kusy nábytku, ze kterých jsem měla obzvlášť radost, totiž coby zasloužilí otcové jen nechápavě kroutili hlavou. "Kožená béžová sedačka? To je naprostý nesmysl! Počkej, jak bude vypadat, až si na ni malý vezme pastelky. A béžovo-hnědý koberec, no, tak ten si raději rovnou někam schovejte a následující čtyři nebo pět let ho vůbec nevytahujte." Rozdávali ochotně rady kolegové a přidali i vlastní zkušenosti.
Táta dvouletého Matyáše přiznal, že si vždycky říkal, jaký mají jeho známí s malými dětmi v bytě, s odpuštěním, bordel. Jenže teď to u nich prý vypadá dost podobně. Stěny ve výšce zhruba jednoho metru mají celkem pravidelný černý pruh. Není to záměr, ale když se malý učil chodit, pro jistotu se pěkně přidržoval. Plovoucí podlahy už se dávno nelesknou jako kdysi a rýh od autíček na nich neúprosně přibývá. A co se týče hraček, těžko byste našli vynalézavější úkryty než malý Matyáš.

Kdy to bude? Co to bude? Jak se bude jmenovat?

5. května 2008 v 7:56 | Lucie Brunclíková
Těhotenství naštěstí snáším až nebývale dobře. Dokonce přemýšlím o tom, zda takzvané těhotenské chutě nejsou jen zástěrkou nastávajících maminek, aby mohly s čistým svědomím zblajznout, na co přijdou, a ještě bez výčitek otravovat partnera uprostřed noci, aby jim skočil pro kyselé okurky. Také střídání nálad se mi vyhýbá. A že bych brečela i u závěrečných titulků stupidních telenovel, to už vůbec ne.
Možná je to také tím, že na to pro samou práci nemám ani čas. Nadřízení mi sice několikrát opakovali, že se mám šetřit, a pokud by byl jakýkoliv problém, okamžitě je informovat. Někdy mám ale pocit, že si spíš říkají, že teď pracuji za dva. A upřímně řečeno i já jsem hnaná touhou stihnout toho ještě co nejvíc.
Svému novému stavu nijak výrazně nepodléhám. Miminku nepouštím v každé volné chvilce Mozarta, jak doporučují například americké matky, nepředčítám mu ani Platóna či Kanta. A hlasitě ho neubezpečuji, jak se na tomto světě bude mít krásně. V týdnech volna zajdu na gravid jógu a do bazénu, protože mi to dělá opravdu dobře.
A aby mi náhodou něco neuniklo, vydám se do zařízení určeného pro nastávající a novopečené maminky. Tam se ovšem v průběhu masáže zad, která mi měla sloužit především k relaxaci, dozvím, že matkám, jako jsem já, se většinou narodí hyperaktivní děti, jejichž jediným cílem je řvát, nespat a svým rodičům udělat ze života peklo. Porodní asistentku a masérku v jedné osobě totiž neuspokojí výsledek mého téměř policejního výslechu. Kdy na otázky, zda pravidelně navštěvuji předporodní kurzy či těhotenský tělocvik, odpovídám: " No když zrovna nepracuji, tak si jdu zacvičit." V tu chvíli je můj osud zpečetěn. Jsem workoholička a budu mít miminko, které převezme můj životní styl, nevydrží chvilku v klidu a dá mi pěkně zabrat.

Kulička

5. května 2008 v 7:14 | Lucie Brunclíková
A je to tady. To, o čem s kamarádkami vedete měsíce teoretické debaty, se najednou stane skutečností. Na dvou různých těhotenských testech se objevují dvě modré čárky a gynekolog objeví při kontrolní prohlídce na ultrazvuku v děloze malou kuličku. A tahle malinkatá kulička už vám navždy změní život. A nemyslím tím zdaleka jen zvracení pokaždé, když si do úst vložíte zubní kartáček.
V hlavě se vám najednou začne honit tisíc věcí, kterými jste se dřív vůbec nezatěžovaly. Budu muset skončit s prací, přestat chodit na večírky, je to konec velkého cestování… A tak, aby byl přechod co nejpozvolnější, beru Kuličku na dlouho plánovaný výlet do Egypta. Jako budoucí zodpovědná matka to samozřejmě zkonzultuji se svým porodníkem. Zatímco manžel už mě vidí, jak se na egyptském slunci zmítám v křečích faraónovy kletby, porodník je o poznání klidnější. Se slovy: "První tři měsíce si to příroda víceméně diriguje sama," mi dává svolení vyrazit na exotickou dámskou jízdu. A tak malá Kulička absolvuje i koupel v mrtvém moři a výlet do Jeruzaléma. Faraónova kletba v podobě úporných křečí a průjmu stihne nakonec jen maminku a sestru, mně a kamarádce Janě se naštěstí vyhne.