Červen 2008

Silvestr v porodnici

30. června 2008 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Tuto historku mi nedávno při grilování vyprávěl jeden zubař. Stala se kdysi v jedné nejmenované pražské porodnici. A dost možná vysvětluje, proč se dnes v řadě porodnic už upustilo od popisování novorozeňat jmény. A také proč fixy nahradily identifikační náramky a čísla.

Kdo výš, kdo dál?

23. června 2008 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Tak nějak by se mohla jmenovat hra, kterou si teď oblíbil můj syn. Tedy hra je to především pro něj. Mně to příliš zábavné nepřipadá. Nejde o soutěž ve skoku do výšky nebo do dálky, jak by si snad někdo mohl na první pohled myslet. Ani o hod čímkoliv. Mému synovi je totiž teprve 5 týdnů. Předmětem jeho hry je tedy něco mnohem prozaičtějšího. Močení čili čůrání.

S kočárkem vstup zakázán!

16. června 2008 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Musím se přiznat, že tohoto piktogramu přeškrtnutého kočárku jsem si nikdy dřív nevšimla. Proč taky? Nikdy dřív jsem po městě s kočárkem nechodila. Teď jsem tuto cedulku ale během jednoho dne potkala hned několikrát. A pořádně mě vytočila.

Tátové nad zlato

9. června 2008 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Jsem opravdu ráda, že žijeme v době, kdy ženské a mužské role už nejsou striktně rozděleny. Většina mužů sice zrovna nezbožňuje domácí práce, ale například kuchyni se už nevyhýbají obloukem, stejně jako postýlce se svým čerstvě narozeným potomkem. Naše mámy na tom byly hůř.

Můj malý terorista

5. června 2008 v 9:26 | Lucie Brunclíková
Mívám takový pocit, že i třítýdenní miminko je pěkně chytré a někdy až vyčůrané (počůrané je tedy každopádně dost často). Snažím se Sebastianovi splnit, co mu na očích vidím. Jakmile začne plakat, přiskočím a začnu eliminovat všechny možné i nemožné příčiny jeho nespokojenosti. Nakrmím ho, přebalím, držím ho v různých polohách než si odříhne, aby ho nic v bříšku netlačilo. Také si s ním povídám, protože mám pocit, že ho to někdy dokáže uklidnit. Manžel ho zase nosí po celém bytě. Zrovna včera si ho hodil přes rameno, což se našemu miminku obzvlášť líbilo. Oči měl úplně navrch hlavy. Stejně jako manžel. Hlavně poté, co se mu Sebastianek vyblinkal za krk.

A bude hůř…

2. června 2008 v 11:44 | Lucie Brunclíková
Tak jsem si říkala, jak hezky to těhotenství a mateřství zvládám. Žádné výraznější měknutí mozku zapřičiněné hormonální bouří se na mě neprojevuje, vtipy chápu stále stejně rychle a pořád se dokážu bavit i o jiných věcech než jen o dětech. To jsem si říkala téměř deset měsíců až do čtvrtka. Ve čtvrtek to přišlo.
Vždycky jsem byla pyšná na to, že my ženy dokážeme dělat hned několik věcí najednou a všechny dotáhnout do zdárného konce. Narozdíl od mužů. Ti se zpravidla dokážou pořádně soustředit jen na jedinou činnost. Abych jim nekřivdila - možná i na dvě. Ženy stíhají například sledovat televizi, jíst u toho, číst si a ještě vést konverzaci. Naproti tomu muži, ať mi prominou, ale je to podpořeno mnoha výzkumy a dobře to znám z vlastní zkušenosti, se o to ani nepokoušejí.
Stačí, když se jich na něco zeptáte zrovna když v televizi běží fotbal. Pak si můžete být celkem jistá jednou věcí. Vůbec nezareagují. Ne že by to dělali schválně a na vaši otázku nechtěli odpovědět. Zkrátka vůbec nevnímají. Pokud souhlasně zabručí, nenechte se zmást. Jakmile svou otázku zopakujete po fotbale, zjistíte, že vaše silnější polovička vůbec neví, že už vám na ni odpověděla.