Březen 2009

Děti nám to řeknou?

30. března 2009 v 22:09 | Lucie Brunclíková

Říká se, že nikdo není tak upřímný jako malé dítě. Nejen, že se děti nepřetvařují, ale neberou si také vůbec žádné servítky. Sebastian toho zatím moc nenamluví. Tedy alespoň toho, čemu bych rozuměla. Jinak si ale pro sebe a ve své řeči povídá pořád.
Někdy si říkám, že je nakonec dobře, že mu nerozumím. Už z intonace jeho hlasu je mi totiž jasné, kdy mě zrovna nechválí, ale hlasitě mi spílá a hudruje. Především, když mu něco zakazuji nebo přikazuji. Jeho slovní zásoba, které rozumím se zatím omezuje na: máma, táta, bába, pápá, nene,tyty. Asi nejfrekventovanějším výrazem je "nenene". A to jak Sebastianovým tak mým. U mě ještě v této době vede slovo, "opatrně".

Guth-Jarkovský by plakal

23. března 2009 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Sebastian mi poslední dobou dělá radost. Je mu deset měsíců. Takže už se s ním dá celkem domluvit, alespoň mám pocit, že řadě věcí rozumí. Čemu ovšem rozumět přestává nebo spíš nechce, je slušné chování při jídle. Bohužel se musím přiznat, že při stolování u nás nejčastěji padají výrazy, čuně, prasátko a podobně.
Manžel zastává teorii, že jíst se má způsobně nebo vůbec. Pokud má tedy stravování syna na starosti on, obvykle je Sebastian po jídle sice celkem čistý, ovšem nesní ani polovinu toho, co spořádá se mnou. Já se držím hesla, hlavně že mu chutná a u jídla ho rozptyluji vším možným, jen aby pravidelně otevíral pusu. Zavírá mi víčkem přesnídávkovou skleničku, prohlížíme si obrázkové knížky, nebo si trhá papírové ubrousky. Jídelní židlička vypadá strašně, pod ní to není o moc lepší, ale Sebastian je sytý a spokojený.
Jenže teď si osvojil jeden zlozvyk. Když už se mu nechce jíst, začne prskat nebo napodobuje ústy řehtání koně a jídlo je všude. A to mě dohání k šílenství. Marně mu vysvětluji, že je to opravdu krajně nechutné, a pokud bude jíst takhle, nikam do restaurace s námi jít nemůže.

Babičky

16. března 2009 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Babičky jsou pro naše děti asi to nejlepší, co je v životě může potkat. Narozdíl od nás rodičů, prarodiče rozjívená dítka zpravidla nevychovávájí, ale jen si s nimi užívají společně strávený čas. Babičkám nevadí, že jim vnouče vše vytahá a zapatlá. Nic se neděje, ani když ten drobeček něco nedopatřením rozbije. Prarodiče mají totiž jednu nespornou výhodu. Večer nám nezbedná dítka můžou zase vrátit.
A tak například moje maminka nedbá osvědčené rady: Nikdy nelezte s vnoučetem po čtyřech, nemáte-li jistotu, že zase bez potíží vstanete. Na všech končetinách se se Sebastianem vesele honí kolem křesla. Obdivuju ji. Z vlastní zkušenosti vím, jak mě pak strašně bolí kolena. Když jsou spolu, stávají se z nich spiklenci. Vždycky jen slyším: " Ta maminka nám zase vynadá!" A obvykle k tomu mám i důvod. K babičce abychom si brali několikery tepláčky a mikinky. Sebastianek podle babičky totiž rád cáká vodičkou, rád se v něčem patlá. Chce jíst společně s babičkou.... Tak co má chudák babička dělat!? Všechny tyto aktivity se samozřejmě obvykle projeví na jeho oblečení.

Pomocník

9. března 2009 v 6:00 | Lucie Brunclíková


V jednom časopise jsem četla, že máme děti vést k domácím pracím co nejdříve. Sebastiana se tedy rozhodně nemusím o pomoc v domácnosti doprošovat. Jde ale o to, co považuje za pomoc devítiměsíční dítě a co vy. Sebastianek se snaží. Následuje mě při praní, vaření, naplňování a vyprazdňování myčky, vysávání a dalších, v hitparádě činností ne zrovna nejoblíbenějších položkám.

Hitparáda přehmatů

2. března 2009 v 6:00 | Lucie Brunclíková
Jsem ráda, že tatínkové v českých domácnostech jsou nám, strhaným matkám, spíš oporou. A mnohem víc přispívají, než škodí. Z vašich komentářů a zážitků mých kamarádek přesto sestavuji malý žebříček přehmatů. A ruku na srdce, dámy, nemusí to být vždy přehmaty našich silnějších poloviček.

Bramborová medaile - Hravý otec